Dawn 5. část

26. března 2014 v 23:58 | Elis |  Dawn
Lehké, hřejivé obětí slunečních paprsků na mé tváři mi dodávaly pocit štěstí. Pomalu jsem otevřela oči a projelo mnou zděšení.
,,Dobré ráno.'' Řekla ta nádherná ústa ve tvaru srdíčka.
Snažila jsem se rozpomenout. Vzpomínky se mi skládaly dohromady, loď, molo, pláž. Vyskočila jsem na nohy a smetla písek z oblečení.
,,Kolik je hodin?!'' Zazmatkovala jsem, Harry mě lehce chytil za ruku a přinutil mě si sednout zpátky na zem.
,,Pět ráno, uklidni se. Je ještě brzy, abys šla domů.'' Spadl mi kámen ze srdce. Rychlými kroky jsme se vydali k mé chatce. Harrymu si na tváři pohrával sličný úsměv.
,,Večer?''
,,Pokud si nikdo ničeho nevšiml o čemž pochybuji.'' Přikývla jsem, věnovala mu poslední pokusný úsměv, který měl ukázat, že nejsem ve stresu a potichu jsem otevřela hlavní dveře. Všude bylo ticho. Po spičkách jsem odcupitala do svého pokoje, kde jsem sebou práskla do postele. Zavřela jsem oči a nechala se unášet vírem vzpomínek, který mě po chvíli odnesl do říše snů.
Hádka otce s macechou mě probudila, mé uši zachytily pár slov- domů, dovolená, v sobotu.
Pootevřela jsem dveře od pokoje. Otec seděl u stolu s hrnkem kávy před sebou, macecha opřená o kuchyňskou linku.
,,Vážně už toho mám dost, jedeme v sobotu domů.'' Rozhořčený hlas otce se mi zařezával hluboko do kostí. Oni ví, že jsem byla pryč? Vyděšeně jsem očekávala, jak bude rozhovor pokračovat.
,,Vždyť se nic nestalo, byli jsme všichni opilí.''
,,A proto jste se po sobě tak..'' Odmlčel se. ,,Prostě jedeme, rozhodl jsem.''
To jeho nezdolatelné ego, které se považuje za hlavu společnosti, ne jen rodiny mne irituje. Po chvíli má mysl zpracovala jeho slova, kdy si uvědomila, že sobota je již pozítří. Zrychlil se mi dech a srdeční impulz vystoupal nejméně na 100 za minutu.
Nikdo si celou noc neráčil ani povšimnout mého zmizení, nevěděla jsem, jak se cítit.
Musím se s ním rozloučit, říct mu sbohem a smířit se s tím, že už ho nikdy neuvidím.
Mé srdce, jakoby zkamenělo. Z nádherných rozkvetlých květů vně, se stala zvadlá kytice.
V mém životě není místo pro trvalé štěstí. Jediné štěstí, které se v mém životě za mnoho let promítlo jsou tyto dny prožité s ním. Představa, že neuvidím už nikdy ty oči a neuslyším ten uklidňující hlas byla pro mě v tento moment víc, než děsivá. O to horší bylo, když mi otec u oběda oznámil a tím definitivně rozhodnul, že opravdu odjíždíme.
Jakmile se začalo stmívat, vyrazila jsem k Harryho chatce. Procházel se po pláži a něco si pro sebe povídal. Schovala jsem se za dřevěný trám na něčí verandě a zaposlouchala se. Chtěla jsem si zachovat ten hlas na věky v mém vědomí.
,,Rád bych ti něco řekl.'' Odmlčel se. ,,Nikdy bych nevěřil, že mi toto léto změní život.'' Jeho slova byla identická s tím, co cítilo i mé srdce.
,,Ani já.'' Řekla jsem tiše, abych ho nevystrašila a vydala jsem se k postavě v modrých, úzkých džínách a šedým nátělníkem. Otočil se a v jeho tváři zkameněl úlek, který překrývala radost.
,,Já..''
,,To je v pořádku, klidně mluv dál. Taky ti něco musím říct.''
,,Přišli na to?'' Zvědavě nadzvedl obočí.
,,Povím ti to až na mole, prosím.'' Smutek lámal můj hlas a radost, kterou jsem se snažila zastřít mou bolest nevypadala moc přesvědčivě.
Nevyptával se, pouze kráčel po mém boku a nořil do mě svůj vážný a přitažlivý pohled. Na mole jsem se k němu přitiskla, jeho náruč mě pevně stiskla, dlaní mě hladil po vlasech.
,,Co se děje?''
,,Život..je nespravedlivý.''
,,To jen tak vypadá, doopravdy je dokonalý. Takový, jakou cestu si člověk zvolil, takovou kráčí.'' Jeho růžové rty se letmo pousmály. Snažil se pozdvihnout mou chabou náladu. Srdce pomalu chřadlo každou přibývající minutou, kdy se blížil náš odlet zpátky do Česka z Francie.
,,Pozítří odlétáme.''
Harryho zorničky se zmenšily navzdory tmě, která nás obklopovala. Dlouhé řasy se roztřásly zděšením a koutky jeho úst se nepostřehnutelně zamračily.
,,Už pozítří?''
,,Ano, je to jisté.'' Sklopila jsem zrak k hladině moře, aby nepostřehnul dopadající slzu na mou tvář. Přitiskl mě k sobě ještě pevněji a obličej zabořil do mých vlasů. Ucítila jsem něco mokrého. Konečně jsem zažila v životě, jaké je to být užitečná. A hlavně jaké je to mít vedle sebe někoho, kdo je tak dokonalý.
Opravdu jsem ještě nikdy neviděla spadat slzu po mužské tváři, ale když jsem vzhlédla, bylo to ještě horší a smutnější, než jsem očekávala. Jeho výraz byl beznadějný.
,,Proč tě to tak mrzí?'' Zeptala jsem se a doufala, že má otázka nebyla příliš troufalá.
,,Nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty. Kéžby jsi věděla.''
,,Věděla co?'' Nechápala jsem.
,,Snad si jednou vzpomeneš.''

Věřím v osud a také věřím, že pokud tento člověk dokázal natolik pozměnit můj život, možná je osudem naše další střetnutí.
,,Doufám, že nikdy nezapomeneš.'' Pošeptala jsem mu páteční večer a vdechla jeho vůni, přičemž jsem nutila každou buňku mého těla si jí zapamatovat.
,,Nikdy.''
Věděla jsem, že s těmito pocity se už nikdy nesetkám. Stejně tak mé srdce vědělo, že je výjimečný. Obětovala jsem poslední noc a riskovala mou budoucnost usnutím na pláži v jeho náruči.
Když jsem si naposledy prohlížela tu dokonalou tvář s nezapomenutelnými, mužskými rysy, můj pohled ustrnul na jeho rtech. Přála jsem si, abych pocítila jejich teplo, hebkost. Věděla jsem však, že je to pouze sen, stejně, jako tyto dokonalé dny budou po pár letech pro mě pouze dobrodružným a nezapomenutelným snem.
,,Budu na tebe čekat nehledě na to, jak dlouhým se to čekání stane.'' Řekl.
This is beauty
 

Kapitola 2

13. března 2014 v 19:55 | Lucy |  Blind date


Dawn 4. část

12. března 2014 v 23:38 | Elis |  Dawn
,,Máma zařídila na zítřek plavbu lodí, nepřidáš se?'' Navrhl mi Harry s nadšením v očích, když jsme přijeli zpátky.
,,Nemyslím si, že by to vyšlo, víš. Otec,i jeho žena jsou..prostě jsou zvláštní, nechci si stěžovat. Nepůjde to.''
,,To je věc, které si na tobě hrozně cením.''
,,Čeho?''Lehce jsem pozvedla obočí, byla jsem zmatená.
,,Že nechceš lidem dělat problémy. Věci tě mrzí, ale ty nebudeš své rodiče před ostatními ponižovat. I když si myslím, že stačí, když ponižují sami sebe.''
,,Jak to můžeš vědět?''
,,Když jsem se odpoledne procházel se ségrou, tak jsem tě zahlédl, jak uklízíš a oni si ještě libují v tom, se po tobě vozit.''
Do tváří mi začala stoupat krev. Nevěděla jsem, jestli se mám více stydět za to, že mě teď vidí, jako služku, nebo za ně.
,,Promiň.'' Sklopila jsem hlavu.
,,Proboha za co se omlouváš?'' V jeho hlase byl smutný podtón. Přistoupil ke mě blíž a pomalu mě objal. Dle toho, jak vyčkával usuzuju, že čekal odstoupení, nebo krok zpátky, ale já jsem zůstala jen stát. Jeho paže se kolem mě ovinuly,v tu chvíli se zastavil čas.
Když jsem se ráno probudila, trvalo mému vědomí vybavit si co je reálné. Bylo to jako sen. Něco nového, pro mě vzrušujícího. O to víc, díky tomu, že nikdo na nic nepřišel. Celý den si mě nikdo nevšímal. Oběd jsem si udělala sama, rodiče šli hrát tenis a poté zakotvili někde v hospodě. Byla jsem v chatce sama a přemýšlela, co dělat. Jakoby nikdo z nich ani pořádně nevěděl, že jsem tu s nima na dovolené taky. Uslyšela jsem klepání na dveře, ale připisovala jsem to mé nevyspanosti. Po chvíli se klepání opakovalo, šla jsem se tedy podívat, otevřela jsem, stál tam Harry.
,,Můžeme teda vyrazit?'' Stál opřený o futra a usmíval se.
,,Co?Já..''
,,Neboj, myslím si, že se vrátí až večer a to už budou mít v krvi dostatek alkoholu na to, aby zpracovali informaci, že tu nejsi, když nejsou schopni si všimnout za střízliva.'' Mrkl na mě a kývl směrem ke skútru, který stál opodál.
,,Musím se převléct do plavek. Ani nevím, kde mám peníze, počkej chvíli prosím.'' Otočila jsem se k odchodu do pokoje.
Harry se začal smát.
,,Nepotřebuješ peníze, prosímtě.''
,,Potřebuju, nepojedu s vámi jen tak.''
,,Přesně naopak, pojedeš.'' Řekl to důrazně a tím celou debatu uzavřel.
Stejně si něco sebou vezmu, pomyslela jsem si a z mé peněženky vytáhla zbytek peněz. Naházela jsem do tašky ručník, tričko a rifle. Rychle jsem se převlíkla do plavek a vyšla ven. Harry už stál opřený o skútr a vyčkával, když mě spatřil, věnoval mi dlouhý, krásný úsměv.
,,Jedeme?'' Zeptal se. Nerozhodně jsem přikývla a usedla za něj. Ruce jsem mu ovinula kolem pasu, stejně, jako v noci. Harry se nad něčím zamyslel.
,,Stalo se něco?''
,,Ne,ne promiň.'' Vrátil se odněkud z něznáma zpátky na zem. Zvuk motoru, a čára v písku byly jediné, co po nás zanechávalo stopy. Vyjeli jsme společně k lodnímu přístavu. Krajina mihnoucí se kolem, její paronama, vše bylo tak krásné, dokonalé. Opřela jsem o jeho rameno hlavu a procítila v každé buňce svého těla tento okamžik, jako nekonečný.
Harry zastavil a někomu zamával. Osoba v dálce mávání vřele oplatila.
,,Máma se segrou už čekají.'' Řekl vesele a věnoval mi roztomilý pohled. Byla jsem nervózní, bála jsem se co si o mě pomyslí. Co když mě tam vůbec nechtějí? Určitě jim budu překážet. Mé nohy se zaryly do země, nedokázala jsem se hnout. Jakoby je svazoval neviditelný řetěz.
,,Elis, prosím, neboj se, těší se na tebe. Vyprávěl jsem jim o tobě, máma tě chce velmi poznat.''
,,Nelžeš?''
,,Přísahám.''
Podal mi ruku. Nevěděla jsem, jestli ji chytit, vypadalo by to zamilovaně, alespoň jeho máma by to tak pochopila, místo toho, že se mi jen snaží pomoct. Raději jsem se pomalu vydala kupředu. Harry kráčel vedle mě. Jeho rodina čekala na bílé lodi.
,,Ahoj Elis, jsem Harryho máma. Anne. Harry nám o tobě vyprávěl, jsem ráda, že tě poznávám.'' Paní Anne mi věnovala vřelý úsměv, byli si tak moc podobní! Tvář této sympatické ženy byla velmi příjemná. Podala jsem jí ruku, ale ona se usmála. Objala mě.
,,Neboj se, tady už můžeš být sama sebou.'' Zašeptala.
,,Já jsem Gemma.'' Řekla krásná dívka stojící vedle Harryho mámy.
,,Ahoj.'' Všichni byli na mě tak moc hodní, věnovala jsem jim vřelé úsměvy nazpět. Paní Anne nás zavedla do jachty, byly tam dva středně velké pokoje. V jednom byla malá 'kuchyň', druhý tvořilo něco, jako obývák s ložnicí.
,,Já se chopím kormidlování, Gemmo, pomoz mi.'' Gemma vyskočila ze židle a s Harryho mámou vystoupaly po schůdcích nahoru. Harry se na mě díval šťastným a spokojeným pohledem. Po chvíli jsme vyrazili za nimi. Paní Anne a Gemma ale byly na opačné straně, než jakým směrem se Harry vydal. Došel na kraj lodi a sedl si, pobízel mě, ať se přidám.
Uplynula půlhodina, nikdo z nás neřekl ani slovo, nebylo to potřeba. Síla okamžiku byla silnější, nepotřebovala jsem slova k tomu, abych mu ukázala vděčnost za pomoc úniku z reality. Stačilo mít otevřené srdce a cítit tu krásu, vlny po nichž jsme se plavili, zapadající slunce, vítr ve vlasech a přítomnnost Harryho.
,,Děkuju.'' Řekla jsem.
,,Ne. Já děkuju.'' Vytočil se ke mě a opřel do mě svůj roztomilý, ale tajemný pohled. ,,Že jsem tě mohl poznat.''
Zastavili jsme uprostřed moře a nechali loď se volně houpat na vlnách. Paní Anne nás vyzvala ke stolu hrát karty. Harry pořád prohrával, všichni jsme se mu smáli. Byl z toho nešťastný, ale nevzdával to, měl zapálení. Šlo však také vidět, že mu nejde o výhru, nýbrž o to, že má kolem sebe rodinu.
,,Pořád tě sleduje.'' Řekla Harryho máma, když odešel na toaletu. Nevěděla jsem, co odpovědět. Neuměla jsem si představit, že bych přišla někomu zajímavá. Nebo se na mě dívá snad z důvodu, že mu příjdu divná? ,,Líbíš se mu, věř mi Elis, holka jako ty si zaslouží štěstí. Myslím si, že jednou se karta obrátí.''
,,Děkuji paní Anne, kéž by.''
,,Říkej mi jen Anne. A neboj se, určitě najdeš, co tvůj život zcela naplní. Najdeš lásku. Myslím si, že člověk, jako ty nic jiného ani nežádá, jsi velmi skromná.''
,,A také obětavá.'' Ozval se Harryho hlas, když slézal schody. Přisedl ke mě a pousmál se. Když jsem pohlédla přímo do jeho očí, našla jsem to, co jsem tak dlouho postrádala- samu sebe.
Kolem desáté hodiny jsme se vrátili zpátky, paní Anne mě přátelsky objala, taktéž Gemma.
,,Doufám, že tě ještě někdy uvidím.''
,,Já také.'' Můj hlas měl smutný podtón, protože mi s nimi bylo opravdu báječně, ještě jednou jsem se rozloučila a pak jsme s Harrym vyjeli zpátky.
Z povzdálí jsem zkontrolovala situaci rodiny. Všichni seděli zase u strýce Bena, jako každý večer. Tentokrát byli všichni ale natolik omámení sílou alkoholu, že jsem se zase raději rychle spolu s Harrym vypařila. Šli jsme si sednout na naše molo.
,,Tak moc bych si přál, aby tato dovolená nebyla tak krátká.''
,,Už se asi nikdy neuvidíme.'' Hlas se mi trochu lámal, mé zklamání bylo silné.
,,Umíš tancovat?'' Zeptal se a jeho oči zazářily.
,,Do tanečních jsem chodila jen osm let.'' Odpověděla jsem s ironickou nadsázkou a Harry se zasmál. Vytáhl mě na nohy a položil mi ruce kolem pasu, pomalu si mě k sobě přivinul. Nehrála žádná hudba, pouze zvuk cikád a vln tvořil náš orchestr. My jsme ale stejně tančili, tak blízko. Opřela jsem hlavu o jeho rameno a vdechla jeho vůni. Projel mnou záchvěv. Tak nádherně voněl.
Všimla jsem si že uchopil pramen mých vlasů a lehce k němu přičichl, poté opřel své čelo o mé.
,,Tak dlouho jsem čekal.'' Řekl, ale já jsem vůbec nerozuměla o čem to mluví. Ale bylo mi to jedno, nejdůležitější byla tato chvíle, jeho dlaň v mé, která zanechávala husí kůži na mých zádech a jeho tělo, tak blízko toho mého.
,,No tancovat umíš..'' Pochválila jsem ho. ,,Ale..'' usmála jsem se a Harry zvědavě vyčkával.
,,Ale co?''
,,Vsaď se, že mě nechytíš.'' Rozběhla jsem se, za mými zády se ozvalo:
,,To se ještě uvidí.''
Nohy se mi bořily v písku, ze kterého vstoupalo teplo, nahřáté z denního slunce. Utíkala jsem, nedokázala jsem se přestat smát, vnitřně jsem se povzbuzovala, ať mě nechytí. Během pár vteřin mě jeho paže semkly a on semnou zatočil ve vzduchu. Obadva jsme spadli do písku a srdceryvně se smáli. Po chvíli, když jsem se na něho podívala, smích ustál. Pouze jsme se nořili pohledy jeden do druhého. Začaly se mi klížit oči, zívla jsem si. Byla jsem tak hrozně unavená. Harry si mě přisunul blíž, objal mě a mou hlavu si opřel o svou hruď. Hladil mě lehce ve vlasech a poslední slova, která se mi ztrácela byla:
,,Jsem tak šťastný.''
wow | Tumblr
 


Kapitola 1

12. března 2014 v 20:50 | Lucy |  Blind date

Dawn 3. část

11. března 2014 v 23:41 | Elis |  Dawn
(Pro lepší čtení, kdyby někdo neuměl anglicky bude anglická mluva psaná česky, ovšem kdo četl přechozí díly pozná, že s anglickým cizincem mluvím anglicky.)

2010 POKRAČOVÁNÍ -
V hlavě mi utkvěla myšlenka, jestli to vše není jen náhoda. Jaký mám mít pocit z toho, že za mnou někdo uprostřed noci příjde a mluví plynule anglicky, má krásný úsměv a to nejhorší- Uvízne v mé mysli?
Raději žádné pocity nemám, protože bych se měla soustředit na uklízení mého pokoje a kuchyně, kde zbylo ještě nádobí z dnešního oběda. Přijd prosím zítra, ve stejný čas. Vzpomínka na jeho hlas mě vedla k ještě větší zvědavosti kdo to je a proč chtěl, ať znova příjdu. Možná by nebylo špatné, najít si na těch dalších 12 dní společnost.
Hodila jsme přes sebe mikinu, povytáhla si kraťasy, zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, jestli nevypadá ta osoba odrážející se v něm divně. Kousek pramene vlasů mi padal z culíku, uhladila jsem ho, ale on si dělal co chtěl. Mořská voda mi vlasy vždy o něco trochu více zkroutí, ale nehodlám z toho dělat bůhví jakou vědu. Je to jen cizinec, nepotřebuji vypadat, jako primadona.
Blížila se půlnoc, vydala jsem se pomalu k místu, seděl tam. Dnes byl prostor kolem víc ozářen měsíčním svitem, takže jsem dokonale viděla už z dálky jaké má vlasy a co má na sobě. Jeho vlasy byly tmavé s kudrlinkami vyčesanými na bok. Měl na sobě šedou mikinu a úzké, černé rifle.
,,Myslel jsem, že nepříjdeš.'' Pousmál se a vstal. ,,Včera jsi mi nestihla říct tvé jméno.''
,,Mé jméno je v tvém jazyce nevyslovitelné. Ale jinak je to Elizabeth, říkej mi Eliz, nebo Ell, jak chceš.''
,,Elis.'' Jeho světlé oči zazářily. ,,Já jsem Harry.'' Dodal. Neunikl mu můj úšklebek. Typické jméno pro Brita.
,,Vím čemu se směješ, ale jméno není podstatné.''
,,Náhodou, mě se třeba Harold líbí. Je to vznešené, ale ne arogantní, má to něco do sebe.''
,,Harold a Elizabeth si celkem pasují.'' Řekl. Usedli jsme a já odpověděla:
,,Je to zajímavá kombinace, ovšem v mém jazyce to zní úplně jinak.''
,,Pověz.''
,,Eliška.''
,,Eli-ka...co?''
,,Eliška.'' Začala jsem se smát jeho snaze vyslovit Š. ,,Z toho si nic nedělej, většina angličanů neumí vyslovit některá naše písmenka. Na jak dlouho jsi přijel?'' Zeptala jsem se. Jeho pohled se opíral do mých očí, chvíli neodpovídal a po chvíli hlesl:
,,Ehm..na 12 dní.''
,,Já taky.''
,,Říkejme tomu náhoda.'' Mrkl na mě. Jeho rty měly tvar srdíčka. Na tváři měl znaménko. Byl krásný, zajímavý, měl něco, co ostatní kluci neměli, byl to prostě on. Neznám někoho, kdo by měl tak zvláštní a tajemný pohled.
,,Mám o kousek dál skůtr, chtěla by ses semnou projet do města?''
Na chvíli jsem strnula při představě, co by se stalo, kdyby někdo přišel na to, že jsem odjela pryč. Pak jsem si uvědomila, že nikdo ani netuší kde trávím ten čas do rána, myslí si, že jsem zavřená v pokoji nebo ležím někde na pláži a je jim to zcela jedno.
,,Jo, proč ne.'' Přikývla jsem. Harry mi věnoval krásný, dlouhý úsměv a stejně jako včera vstal a podal mi ruku, tentokrát jsem ji přijala. Rozbušilo se mi srdce, bylo to zvláštní, ten dotek. Jako kdyby se na chvíli zastavil čas. Hluboce se mi zadíval do očí a já se pomalu postavila na nohy. Zůstali jsme tam jen tak stát a dívali se jeden na druhého. Po chvíli můj pohled strnul jinam.
,,Tak jdeme?'' Vyzvala jsem ho. Pomalu mě vedl po pláži asi deset minut cesty k jedné velké chatce. Usoudila jsem, že tu bydlí, je to asi patnáct minut od naší chatky. Podal mi helmu a posadil se. Strnula jsem strachem, až teď jsem si uvědomila, co se může vlastně stát. A najednou mi to začalo být jedno, v tu chvíli byla jediná důležitá věc ta, že mě jeho přítomnost obohacovala. Sedla jsem si za něho, otočil hlavu a řekl:
,,Můžeš se mě chytit.'' Pažemi jsem ho objala kolem hrudi, Harry nastartoval a pomalu vyjel z uličky.
Zastavili jsme na kopci nad městem, noc byla velmi klidná. Světélka ulic a protějších ostrovů dodávala noci tajemný nádech.
Slezl z motorky a odepnul si helmu, pomalu kráčel ke kraji srázu pod kterým bylo opodál město. Sedl si na zem a zadíval se kamsi do neznáma. Přisedla jsem si pomalu k němu, podíval se na mě.
,,Kolik ti vlastně je, Elis?''
,,Bylo mi 15.''
,,Mě bylo 16.'' Jeho rty se lehce pousmály. Všechno, jakoby to byla taková náhoda. Bylo to zvláštní, život byl najendou jiný. Možná by se dalo říct, že lepší.
,,Máš nějaké sourozence?'' Zeptala jsem se, vypadalo to, že se jen tak všeoběcně ptám, ovšem uvnitř jsem toužila o něm vědět víc.
,,Ehm, ano. Mám sestru a nevlastního bráchu. Naši se rozvedli.''
,,To znám.''
,,Je to divné, vidět vlastní rodiče, kteří tě učí, jak milovat, dělat pravý opak.''
,,Myslím, že to není až tak strašné, jsou i horší věci.''
,,To ano. Neumím si představit, že bych o mámu přišel.'' Jeho výraz zesmutněl.
,,To já si to představit umím.''
,,Nemyslím si, že si to někdo umí představit, dokud to nezažije.'' Podíval se na mě zvláštním pohledem.
,,Pokud to ten někdo nezažil.'' Harry ztuhl. Nevěděl, co má říct. ,,To je v pohodě, děláš, jakoby lidé neumírali, je to součástí života.''
,,Máš k tomu zvláštní přístup.'' Řekl mile, zaznamenala jsem mírnou lítost.
,,Vážně, nelituj mě, život umí být krutý a to, že ti zemře někdo blízký ještě něbývá někdy tak strašné, jako ostatní věci, které se denně dějí.''
,,To nemohu popřít.''
Městem pod námi se začala nést hudba. Harry začal pobrukovat nějakou písničku, na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jak je mi s ním dobře. Během jednoho dne se stal přítelem v jehož blízkosti jste sami sebou a konečně se nebojíte. Až teď jsem si uvědomila velmi důležitou věc.
Cítím se s ním v bezpečí.
City lights | via Facebook

Dawn 2. část

11. března 2014 v 22:50 | Elis |  Dawn
ROK 2010-


Dawn

9. března 2014 v 22:23 | Elis |  Dawn
Ticho zařezávající se do morku kostí a smutné výrazy všech tváří mi pomohly si uvědomit, že to asi nebude dobrý začátek. Mé pocity jsou zmatené. Pohřby nikdy nebývají kdoví jaké radovánky, ale pocit uvnitř mé hrudi byl čím dál nejasnější. Čím byl tak matoucí? Nebyl vyvolán její smrtí, ale tušením, že teď to bude ještě těžší. A to srdíčko malého desetiletého ditěte trápilo ještě víc. Vzhlédla jsem a můj pohled spočinul na otci upírajícím svůj zrak kupředu. Byl prázdný, jako poslední list knihy. Výraz jeho ženy po mém druhém boku prozrazoval něco jiného. V jejích očích se odrážel o něco znatelnější pocit, který jsem u otce nespatřila. Byla to radost.
A kdybych tehdy věděla, že její radost ze smrti mé matky je teprve začátek, asi bych se raději nechala pod zem uložit s ní.
Uběhlo šest let. Otec, věčně v práci a macecha mě celý život nenávidějící spolu s nevlastním bratrem si usilovně přáli, abych se bývala do jejich 'rodiny' nikdy nepřipletla. Ne jednou jsem uprostřed noci zaslechla, jak se s otcem hádají o to, jestli by nebylo lepší se rozvést a mě dát k babičce. Byla to otcova třetí žena a jako každá z nich na tom skončila psychicky ne zrovna chvalně, ta druhá- má matka to nezvládla. Ale život už jí nikdo nevrátí.
Nikdy jsem nestála na vrcholu, ale jako každý člověk, jsem si přála lásku, domov. Potají jsem lehce záviděla popelce jejího prince, který ji vysvobodil. Já jsem si však na to být služkou v domácnosti natolik zvykla, že se to stalo prostou součástí mého života. Po celých šest let to bylo pouze chození v kruzích. Pak mě konečně něco osvobodilo a bohužel, či bohudík, byl to dětský domov.
Studovala jsem střední zdravotnickou školu a měla o odstín jasnější život, než předtím, protože už mi nemohl nikdo vyhrožovat a držet můj život na provázcích a pohybovat s ním jako s loutkou, tak, jak se mu zlíbí.

Občas je to boj, ale teď, když už se blíží konec čtvrtého ročníku a maturitu mám již za sebou si uvědomuju, jak je ten život vratký. Ale možná že právě na tom něco bude, ono totiž kdo se narodí do bohatství nezná cenu chleba a pomalu se k tomu vyšplhat a dát do toho spoustu sil a usílí stojí za to víc, než to mít hned na dlani.
Když jsem se vracela k večeru zpátky do bytu, kde jsem bydlela v podnájmu se svou spolubydlící na poslední rok, než dostuduju ,uviděla jsem před barákem policii. Občas když zavzpomínám na onen dětský domov, ty dva roky se prolnuly tak hrozně rychle. Člověk tam poznal pravý smysl reality a osudy tolika lidí, že ve mě policejní auto pouze vyvolalo nechuť k tomu vědět co se stalo, namísto strachu. Otevřela jsem domovní dveře a vyjela výtahem do 4. patra. Ve chvíli, kdy jsem chtěla strčit klíček do zámku se dveře rozrazily.
,,Kde k sakru jsi?'' Simona mě popadla za zápěstí a zatáhla dovnitř. Rychlými pohyby zamkla dveře a zadělala řetěz. Nevěnovala jsem pozornost jejím chvatům a raději šla do kuchyně odložit tašky.
,,Koupila jsem nějaké jídlo.'' Houkla jsem na ní.
,,Stejně ty tvoje vegetariánské blivajzy nikdo nejí.'' Spražila mě a znovu mě popadla za zápěstí a trhla semnou k oknu. Její prst se dotkl skla a přitom směřoval na venkovní policejní auto. Víc než povzdech jsem tomu nedokázala věnovat a raději jsem šla do pokoje. Po vteřině se rozrazily dveře a její rohorčení se odráželo už i v jejím obličeji.
,,Tebe vážně nezajímá, co se stalo?'' Mávala rukama ve vzduchu, jako topící.
,,Ne.''
,,Někdo zabil paní Tornovou!''
,,Každý jednou umře.'' Můj ledový vodopád na její vroucí náladu jí rozhořčil ještě víc, ale to se dalo čekat. Když otvírala pusu a chtěla začít vyvádět, okamžitě jsem zasáhla.
,,Hele, vážně mi je jedno co se stalo, dnes a denně se dějou věci občas ne pěkné a vážně nepotřebuji vědět další špatnou informaci se kterou stejně nic neudělám, takže bych raději uvítala něco veselejšího, než debatu o umrlcích a vraždách.'' Sim pochopila a pomalu přisedla ke mě na postel mezitím co jsem si sundávala bundu.
,,Někdo se vloupal do baráku a proto bychom asi raději měly dveře pojistit jetě jedním zámkem.''
,,A kde na to vezmeme?'' Opřela jsem do ní svůj zvědavý pohled.
,,No myslela jsem, že bys..''
,,Ne Sim, každá koruna je mi teď dobrá a víš, že za měsíc odjíždím.'' Kroutila jsem nesouhlasně hlavou.
,,Já vím, ale já tady nechci být pak sama a bát se, jestli se tady náhodou někdo v noci nevloupe a nemajzne mě něčím po hlavě, prosím.'' Pohled zabodla do země a smutně si povzdechla. Na mém kontě jsem měla od smrti matky něco málo našetřeno ze sirotčího důchodu, ale to sotva stačilo na cestu a bydlení na dva měsíce spolu s jídlem a vším potřebným, než si najdu práci. Zvedla jsem se z postele a zapla notebook. Zkontrolovala jsem stav na svém účtu, a otočila se na židli k Sim, která zvědavě vyčkávala.
,,Dobře, zaplatím to.'' Souhlasila jsem. ,, Ale pouze, když mi slíbíš, že už neuslyším ani slovo o vraždách a ani Markovi.''
,,Čestné.'' Usmála se. Věděla jsem, že to s čestí nemá co do činění, neboť o svém příteli nedokázala nemluvit a nebo si nestěžovat. Vím, že pravá láska existuje, ale taky vím, že ne vždy se poštěstí jí najít a proto je třeba si vážit toho co máme, ale tenhle pár byl opravdu asi stvořen k sobě, protože byli, jako dva póly. Jeden klidný, druhý panovačný, obadva měli pár odlišných vlastností, ale někde v jádru duše byli úplně stejní. Jsou spolu už tak strašně dlouho a myslím, že konec ani nenastane, protože se navzájem doplňují a jejich životy jsou svázany v jeden.
Kdysi jsem byla zastáncem názoru, že pravá láska je banální, stejně jako pohádky o jednorožci. Časem se můj názor změnil. Akorát nemám na nikoho čas, a hlavně ne na dnešní namyšlené idioty. Protože hledat čistou lásku je ve dnešním světě, jako pátrat se zavazányma očima a ještě k tomu v mlze.
Druhý den jsme zavolaly zámečníka a pak jely do obchodu. Musela jsem si pořídit kufr, protože můj let do Irska byl od mých patnácti let prvním překročením hranic české republiky. Představa Irské přírody ve mne vyvolala jiskřivý pocit, který jsem procítila uprostřed mé hrudi. Počasí asi nebude příznivé, ale pro mě je důležitá ta samota, ta příroda, ticho. Protože tady, ve městě plném obchodníků, zlodějů, romů, dětí a všech lidí vydávajících nadměrný hluk je jedinou záchranou les za městem, který taky za moc nestojí. Můj pohled, když jsme jely zpátky domů sklouzl k Sim, zahřálo mě u srdce. Sim znám už z dětského domova, kdy přišla s jednou taškou oblečení a úsměvem na rtech a hned ke mě přistoupila se slovy: ,,Ahoj, jsem Simona, a ty?'' Musela jsem se lehce pousmát, protože ona byla vždy tak plná života. Byla člověkem, ke kterému jsem se mírně svázala. Mrzelo mě, že naše přátelství mým odjezdem skončí, ale i ona už musí jít svou cestou, stejně, jako každý člověk.
,,Co tak na mě vejráš?'' Zeptala se u večeře. Pouze jsem se na ní usmála a jedla dál.
,,Taky mi budeš chybět.'' Dodala po chvíli, došlo jí to.
,,Pokud budeš chtít, můžeš přijet.''
,,Víš, že Irsko není pro mě, já raději slunce do života.''
Věděla jsem, že tady se naše cesta kamarádství rozestoupí. Doufám, že budoucnost bude šťastnější.


Dobrá zpráva. Snad?

26. října 2012 v 21:02 | Luss
Zdravím vás všechny po dlouhé době, ano neozvaly jsme se, ale prostě není čas, nejsou nápady, není nálada. Je nám to moc líto, ale tohle je nejspíš konec! Ale aby jste nebyly smutné, zatím pokračuji v psaní Personal Teacher, protože tahle povídka se sice neujala na blogu, ale zabírá polovinu v mém srdci a dělí se s druhou polovinou - One Direction! Časem ještě URČITĚ dopíšu I BELIEVE, přeci jen měla na blogu větší uspěšnost, ale proč? Kvůli prvenství? Nevím. Možná. Každopádně Personal Teacher posílám skoro pravidelně sem --> http://onedirection-ff.blog.cz/rubrika/personal-teacher . Doufám, že jste aspoň trochu rády. S láskou Luss

Dark Light part 5 .

3. září 2012 v 14:04 | Ell |  Dark light
Klíčky , klíčky , klíčky . Sakra , kde jsou ty klíčky!
Jo , mám je - popadla jsem klíčky od auta z kabelky a okamžitě odsud zmizela. Konečně jsem dojela ke knihovně a rychle jsem zamkla a šla ke vchodu . Vstoupila jsem dovnitř a to okolí mě uchvátilo. Doslova mi to vyrzilo dech ,bylo to nádherné. Starodávná knihovna. Jakoby mistická ,zajímavá.
,,Ehm , dobrý den. '' Řekla jsem do věčného ticha v knihovně a čekala na odpověď.
,, Jé , dobrý den . Přejete si? '' Oběvil se předemnou stařeček s brýlkama a starým ,šedivým svetříkem na sobě.
,, No.. nemáte tady někde oddělení bájů a legend o různých .. no.. bytostech a tak ? ''
,, Ano , máme ,pojťe za mnou slečno. '' Řekl mile a vedl mě přes dlouhou uličku knih ,až do stropu ,pak doprava , doleva a rovně . Je to tady ,jak v bludišti.
,, Tady to máte , kdybyste ještě něco potřebovala ,tak stačí zavolat . '' Pousmál se na mě a vyčkával ,jestli ho pustím.
,, Jo děkuji. '' Řekla jsem a on pořád stál vedle mě. Sakra ,co to je?
,,Už můžete jít. '' A on odešel. Zvláštní .
Předemnou stály obrovské řady knih. No to bude těžké ,něco najít.
,,V , v ,v .. '' Opakovala jsem si písmenko ,dokud jsem to nenašla.
,, Vampires and other. '' Otevřela jsem starou knihu s rudě červeným obalem. Ta barva je tak nádherná , úplně mě přitahuje a nevím proč. Nikdy se mi červená a obvzlášť ne tak rudá , nelíbila.


,, Upíři , neboli živí mrtví . Mnoho lidí se domnívá , že tyto bytosti existují pouze v pohádkách a bájích . Kdybychom ale pátrali pozorně , najdeme mnoho poukazů o jejich existenci . Lidé ani nevědí , že měli styk s upíry ,protože tyto bytosti vám dokáží vymazat paměť a místo toho nahrajou vzpomínky a obrazy ,které chtějí ,abyste si pamatovail. Tyto bytosti jsou jiné , než se mnozí domnívají . Ve svém životě jsem se s mnohými upíry setkal. Upíry nezastraší ani kříž ,ani svěcená voda , nýbrž dřevěný kůl . Jediné ,co je dokáže zabít je spálení , nebo dřevný kůl do srdce. Upíři se živí krví ,ale mohou konzumovat i běžné potraviny , protože potřebuji pečovat o tělo. Potřebuji také spánek a bojí se deního slunce. Dodnes jsem nezaznamenal upíra lovícího přes den , nebo vycházejícího na denní , sluneční světlo , pokud není zamračeno , tudiž si myslím ,že neexistuje nic ,co by ji dovolilo vkročit na denní slunce. '' Recitovala jsem spisovatelova slova . Pomalu jsem prolistovávala knihou a mé oči ulpěly na ilustracích upířích očí . Ukázky pleti a obličeje před a po a další. Rychle jsem se zvedla a šla zpátky k tomu pánovi si knížku vypůjčit domů.
,,Ehm ,tak upíři teda vás zaujali. ''
,,No ano vlastním blog o takových věcech ..a ..ehm..internet je plný lží ,tak jsem raději vsadila na knihovnu. ''
,, Dobrý výběr . '' Pousmál se na mě. Zadívala jsem se mu do očí a řekla :
,,Do kdy si jí smím nechat? ''
,, Klidně si jí nechte , je vaše. '' Řekl, jakoby byl v nějakém kómatu a hleděl mi do očí. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a uhla pohledem.
,,Tak děkuji ,nashledanou. ''
,, Nashledanou. '' Řekl omráčeně . Vyšla jsem z knihovny a jela i s knížkou k tomu lesu ,kde jsem včera v noci byla. Došla jsme ke kapličce a našla můj foťák.
,, No sakra. Já ho tu nechala . '' Zvedla jsem foťák ze země a pověsila si ho na krk . Usedla jsem na zídku u kapličky a opřela se zády o strom. Otevřela jsem knihu a četla.
,, Schopnosti upírů - Slyší několik kilometrů daleko ,když se soustředí . Vidí líp ,než kdokoli jiný, dokonce i spektra barev pouhému lidskému oku nazahlédnutelné. Jejich obrovskou výhodou je ,že se jim všechno pro nás váhově těžké zdá lehké jako peříčko. Svá těla nesou ladnou chůzí a necítí , když chodí . Jednou z největších schopností je velice rychlý běh a obrovská síla. Upíra nerozeznáme od běžného člověka , protože dokáži manipulovat dokonale s naší myslí. Stačí , když se vám zadívají do očí , nebo pomyslí na něco ,co byste měl udělat a vyvinou na vás tlak , pak máte nutkání to udělat. Přitahuje vás na nich jejich chůze, hlas , doteky a všechno co dělají , protože jsou to predátoři a my lidé- kořist , proto kolikrát ani nevíme ,že jsme byli ve společnosti s upírem. Upíři mají však pronikavé oči a jsou bez jediné vrásky . Jejich zranění se ihned regenerují , pokud nejsou zranění dřevem . To se hojí pomaleji. Přeměna člověka v upíra trvá 16 hodin , než se dokonale jed usadí v těle a srdce jim přestane bít. Ostrá bolest ,jakoby mu rvali maso zaživa z těla prvních deset hodin , poté už uvidí svět jinak a budou mít schonosti a přesně v 16 hodinu dostanou srtašnou žízeň a budou lačnit po krvi.'' Zavřela jsem knihu , bylo to na mě až příliš a myslím ,že to pro mojí psychiku stačí. Podívala jsem se na hodinky a spočítala si ,jak dlouho to je od té doby ,co mě kousnul ten muž. Bylo to přesně..16 hodin a půl ! Takže já jsem mrtvá ? Nebo teda .. chodící mrtvá ? Rozbrečela jsem se . Proč já sakra! Proč?!
Seděla jsem opřená o strom a brečela. Vítr ale zavanul ke mě zvláštní vůni. Dostala jsem hlad , měla jsem hrozný hlad , v břiše mi křučelo a nevěděla jsem ,co s tím mám dělat. Ta vůně byla čím dál silnější a přitažlivější , pálila do nosu , až se mi začaly zdvihat sliny. Ucítila jsem , jak se mi mění zuby . Napnula jsem uši a uslyšela asi o tři kilometry hluboko dolesa dívku , která si zpívala. Soustředila jsem se ,jestli neuslyším ještě někoho - nic . Jen ona a zvěř pohybující se po lese a na stromech. Vztala jsem na nohy a rozběhla se napříč te neodolatelné vůni. Utíkala jsem s větrem o závod , byla jsem tak rychlá .Bylo to osvobozující a nádherné. Moc jsem tomu ale nevěnovala pozornost , jediné ,co se momentálně usídlilo v mé hlavě byl hlad , neboli žízeň.
Během ani ne dvou sekund jsem stála pár metrů za dívkou. Můj běh byl neslyšný , stejně jako všechny mé pohyby. A co jsem si uvědomila až teď - nemusela jsem dýchat. Neměla jsem potřebu natáhnout vzduch do plic , jako ještě včera . Bylo to osvobozující a uvolňující . Žádná bolest , nic. Všechno bylo ,tak .. lehké . Osoba předemnou si pobrukovala a nesla košík plný hřibu. Proběhla jsem kolem ní a sedla si na větev stromu nad ní. Uslyšela mě, nebo spíše ucítila ten závan a rozhlížela se kolem sebe , nakonec se otočila a já zatím seskočila a přistála tak jemně a neslyšně před ní , že si mě ani nevšimla. Otočila se zase zpátky a lekla se mě.
,,Proboha , co to máš s očima ? '' Vydechla. Vycenila jsem na ní své zuby a ona začala utíkat. Znovu jsem jí předběhla a stoupla si před ní. Zahleděla jsem se jí do očí a ona zůstala bezhybně stát , vystrašený tlukot jejího srdce se zklidňoval a krev pulzovala pomaleji. Nemohla jsem si pomoct. Věděla jsem , že je to jen nebohá lidská bytost ,tak jako jsem byla já ,ale hrdlo mi svírala ostrá ,řezající bolest. Chytila jsem jí kolem ramen a zakousla se jí do krku. Sála jsme krev a bolest ustupovala ,ta chuť byla nevyslovitelná , nejchutnější věc ,jakou by si kdo mohl kdy dopřát. Když jsem měla dost , pustila jsem jí a ona upadla na zem. Studená , beze slov -mrtvá.

Dark Light part 4 .

2. září 2012 v 21:36 | Ell |  Dark light
Procházeli jsme se po cestičce u jejich domu přes obrovskou zahradu ,která měla snad kilometr a byla jako bludiště. Byly tu totiž udělány cestičky ze zastříhého křoví. Harry mě v půli cesty chytil za ruku.
,, Ehm , nevadí ti to ? '' Zeptal se a podíval se mi do očí .
,, Vůbec ne. '' Pousmála jsem se na něho.
,,Přestaň . '' Smál se.
,, S čím jako ? ''
,, Ty tvé oči a úsměv by mě donutily i vraždit . '' Vysvětlil a já na to nic neřekla ,pouze jsem se pousmála a šli jsme dál ,když mě dovedl k obrovské fontáně začala mě hrozně bolet hlava. Zavřela jsem oči a cítila jak padám na zem ,pak jsem jen viděla obrazy ,jako ve snu. Měla jsem starodávné šaty a smála se . Honila jsem se kolem fontány s nějakým člověkem ,zaměřila jsem se mu do tváře a rozpoznala ho. Byl to Harry. Honili jsme se stále dokola a smáli se u toho . Byli jsme bezhlavě zamilovaní , když mě chytil vášnivě mě políbil na rty .
,,Ell , sakra Ell tohle mi nedělej! '' Křičel bezmocně. Probudila jsem se a popadla dech. Harry mě držel v náruči a skláněl se nademnou.
,, Har-ry . '' Vydechla jsem.
,,Co se ti stalo?! '' Viděla jsem mu v očích slzy.
,,Jsem v pořádku ,jen se mi nějak zatočila hlava. Jsem fakt v pohodě. '' Snažila jsem se vztát , Harry mi pomohl a posadil mě na zídku fontány .
,, Opravdu? '' Zadíval se mi do očí.
,, Ano , nikdy mi nebylo líp. '' Zalhala jsem ,protože mi hlava tříštěla , jakoby se v každou chvíli měla roztříštit na milióny kousků
**********
Uběhl asi měsíc a já s Harrym jsme spolu chodili ,stejně jako Luss se Zaynem a Mary s Louisem . Přesto všechno se ale o mě pořád pokoušel Liam , i když věděl ,že miluju Harryho. Došli jsme zatím jen k líbání , bojím se ho si více připustit k tělu. Nevím proč ,ale čekám na tu správnou chvíli . Přestěhovali jsme se ke klukům do domu a máme každá svůj vlastní pokoj . Společně trávíme dny , když nejsme v práci a kluci nekoncertují. Před čtrnácti dny měli týdenní turné a Louis vzal Mary s sebou , my s Luss jsme ale chtěly zůstat raději doma.Ty divoké sny ale nezmizely ,zdají se mi stále a stále dokola..




Byl sobotní večer- osm hodin . Začalo se stmívat a všichni jsme seděli na verandě a hráli karty .
,, Haha , zase jsem vás porazil ! '' Zasmál se Niall a celý šťastný si odešel, jak jinak než pro jídlo.
,, Ehm , omluvíte mě ? '' Začala jsem se zvedat ze židle.
,,Kam jdeš tak pozdě v noci ? '' Divila se Mary.
,, Jdu nafotit nějaký fotky , musím je mít zabrané v noci , slíbila jsem to do galerie.
,, Jo aha ,tak to jo. '' Všichni souhlasili ,ale Harrymu se to moc nelíbilo.
,,Hele lásko , nemám jít s tebou? Tak pozdě večer.. ''
,, Neboj Harry , já si poradím. '' Usmála jsem se na něj a došla si pro mikinu .
,,Tak ahoj. '' Rozloučila jsem se s něma a Harry se za mnou smutně a nervózně ohlížel. Došla jsem k autu a zkontrolovala ,jestli mám všechno. Jo mám . Přešla jsem dopředu a nastartovala . Vycouvala jsem z branky , zavřela jí zase za sebou a vyjela k lesu kousíček odsud . Byl vlastně téměř naproti , jen 2 kilometry ,ale bála bych se jít pěšky . Všude už byla naprostá tma , pouze svit dorůstajícího měsíce a hvězdy na nebi osvětlovaly krajinu . Přijela jsem k lesu , zaparkovala na štěrkové parkoviště , popadla foťák a vydala se do něj . Šla jsem po úzké cestičce a hledala kapličku ,která by tu měla někde být. Po třech patnácti minutách chůze jsem jí našla. Klekla jsem si a nastavila si foťák. V tom něco zašustělo v křoví. Vyletěla jsem na nohy.
,,Haloo ? Je tady někdo? '' Měla jsem strach a rozhlížela se všude kolem.
,, Harry . To fakt není vtipný ! ''
,, Elizabeth . '' Ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se . Stál tam nějaký muž s černými vlasy a tmavěhnědými oči ,ktereé vypadaly v té tmě ,jako černé.
,,Ehm ,promiňte ,ale to bude asi nějaký omyl. ''
,, Tak to teda určitě ne. Něco mi dlužíš Elizabeth. ' Řekl ten muž znovu.
,,Hele pane ,já nevím kdo jste ,tak mě prosím neobtěžujte . Ehm.. já zavolám policii.''
,,Ale noták . Nic nezavoláš . '' Dal hlavu na bok a prohlížel si mě.
,, Už dvěstě let . A čím dál krásnější. ''
,, Ehm promiňte. Ale mě je osmnáct. ''
,, No to taky vím. Jsi znovuzrozená. Ten hajzl tě poslal znovu na svět ,stejně jako dalších všech 7 . ''
,, O kom to mluvíte ? Promiňte ,ale já vám vůbec nerozumím. '' Byla jsme strachy bez sebe ,co mi ten chlap chce.
,, Za to co jsi mi udělala , zaplatíš! Věčností! '' Zakřičel a začal se ke mě sklánět. Rychle jsem se otočila a utíkala zpátky k autu . Strachy bez sebe jsem se snažila utíkat ,jak nejrychleji jsem mohla . Ucítěla jsem kolem sebe proběhnout vítr a najednou se oběvil předemnou .
,, Ale ale . Tady si někdo rád hraje. '' Řekl a v tu ránu měl obličej u toho mého. Přestala jsem se bát . Bylo mi najednou všechno jedno . Pohltil mě zvláštní klid. On se ďábelsky zasmál a pak ..
Otevřela jsem oči a cítila tak ostrou bolest. Nemohla jsem dýchat , hlava mi tříštila. Tělem mi probíhala ostrá bolest ,jakoby mi do každé části těla proudil oheň a trhali mi maso zaživa.
,,Aaaah !! '' Křičela jsem do prázdna. Naproti mě se zase oběvil ten chlap.
,,Co mi sakra chcete?!! '' Zakřičela jsem na něj .
,, To co chci , je odplata . A tu už jsem dostal . Teď to všechno pěkně prožiješ odznova . Kdybys mě hledala ,prootže vím ,že časem zjistíš ,kdo jsem .Tak mě nenajdeš. Budu už hodně daleko ,to se neboj .Být tebou jedu domů a vyspím se , to jediné ti teď může pomoct . '' Řekl s tím hnusným ,arogantním úsměvem a otočil se.
,,Joo a ještě.. bacha na kamarády. Myslím ,že stejně nepřežijou. '' Mrkl na mě a zmizel tak rychle ,jako se předtím oběvil. Sakra ,co to je za bolest!!! A co to bylo za magora. Snažila jsem se vztát . Došla jsem pomalu k autu a vyjela domů . Celou cestu se předemnou neoběvilo jediné auto. Byla to obrovský výhoda ,protože ta tupá bolest ,která mi rvala maso zaživa mě někdy svedla do protisměru.
Když jsem konečně dojela k vratům a vjela dovnitř , snažila jsme se jít co nejrychleji do pokoje. Nikoho jsem cestou nepotkala ,všichni už spali, což byl jedině plus. Otevřela sjem dveře od pokoje , hodila mikinou o zem a lehla si do postele. Řvala jsem bolestí do polštáře a pak jsem usla..
Otevřela jsem rychle oči a lekla se. Všechno bylo tak ..jiné. Pestré . Zdálo se mi ,že vidím všechno v milionkrát jasnějším světle. Vidím spektra barev ,které jsem předtím neviděla ,co to k sakru je? Pomalu jsem si sedla . Hlavou mi zase proletěla ta palčivá bolest .Chytla jsem se za ní a chtěla křičet. Ihned to ale povolilo , bylo to pryč. Z ničeho nic. Vztala jsem a kráčela ke koupelně. Co to mám s nohama ? Vůbec necítím ,že došlapuju na zem. Zdá se mi ,že jsem lehká jako peříčko a chůze mě vůbec nenámáhá , ani necítím ,že bych chodila.
Když jsem stála u dveří koupelny , rožla jsem a došla k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej a podívala se do zrcadla . To co jsem viděla mi způsobilo šok ! Měla jsem celé tričko od krve. Sundala jsem si ho a uviděla dvě malé dírky na krku. Šáhla jsem si na ně prsty.
,,Auu co to. '' Sykla jsem . Dírky najednou zmizely. Promnula jsem si oči. Asi jsem měla vidiny. Zadívala jsem se do svých očí , byly jiné. Takové .. jasné a jiskřily. Připadala jsem si jako vyměněná , měla jsem čisotu pleť ,bez jediné černé tečky a čehokoliv ,jako ty modelky v časopisech. Zvláštní. Rozhodla jsem se dát si raději sprchu a tričko jsem hodila do koše na prádlo . Přemýšlela jsem nad tím ,co se včera večer stalo . Co to ten chlap povídal o odplatě a kamarádech? Pořád jsem to nechápala .Nasadil mi brouka do hlavy.
Šla jsem se obléct a šla dolů po schodech . Uslyšela jsem nějaké hlasy. Byla to Luss a Harry . Slyšela jsem , jak se baví ,jakoby stáli přímo vedle mě.
,, Je v pořádku , slyšela jsem jí ve sprše Harry ,nic se jí nestalo. '' - Luss.
,,Jo já jen ..nebrala mi večer mobil . '' - Harry .
,, Nech ji žít prosím tě , je v pohodě. Uvidíš , za chvíli určitě příjde. '' - Luss . Slyšela jsem ,jak otvírá ledničku a nalívá pití , podle toho ,jaký to vydávalo zvuk to znělo jako mlíko. Slyšela jsem to tak jasně , jakobych přímo u toho stála. Rychle jsem sešla schody a namířila do kuchyně . Stála tam Luss s mlíkem v ruce a Harry seděl u stolu.
,, Ehm.. Nebavili jste se teď náhodou o mě ? '' Nadzvedla jsem obočí a zagestikovala rukou.
,, Jo , o tom , že mi neber mobil. Posloucháš za dveřmi ? '' Řekl Harry.
,,Ne já jen.. To nic. '' Jak jsem to mohla slyšet? Co to bylo ? A co to tu tak voní ? Mám hroznou žízeň ! Nebo hlad ? Já ani nevím !
,, Zlato , jsi v pořádku ? Nebrala jsi mi mobil. '' Zeptal se Harry a začal se ke mě přibližovat .
,,Ne! Ehm..teda..zůstaň kde jsi .Asi mám ..ehm ..střevní chřipku. Je mi blbě. '' Vymluvila jsem se. Slyšela jsem ,jak jeho srdce tepe. Slyšela jsem i Lussiine srdce. Dokonce i Louise stávájícího o patro výš a několik pokojů dál .
,,Co se to sakra.. ''
,,Co je El? '' Zeptali se s Luss a dívali se na mě s soucitným výrazem.
,,EHm ...to nic. Omluvte mě ,musím do práce. '' Řekla jsem a vyběhla nahoru . Na shcodech jsme se srazila s Lousiem , když stál vedle mě , cítila jsem ,jak mu tluče srdce ,jak mu proudí krev v těle a dostala hroznou žízeň. Doslova mi to trhalo hrdlo.
,,Ahoj Ell.. '' Nedořekl to a já rychle pokračovala po schodech nahoru . Začaly mě nějak divně bolet zuby. Došla jsem zpátky do koupelny k zrcadlu . Do háje , co se to děje?! Proč necítím ,že chodím .Slyším věci ,které jsou na kilometr daleko a mám takovou žízeň ?!
Sotva jsem se zaměřila na žízeň a uslyšela tlukoty srdcí lidí v domě zbarvily se mi oči do červena a kolem nich se oběvil tmavý obrys .
,, AAA! '' Zakřičela jsem . Lekla jsme se sama sebe.
,,Co se mi to děje s obličejem ! '' Podívala jsem se na něj a otevřela pusu . Moje špičáky nabraly 4 x větší velikosti . Byly jako dva malé kůly. Vypadaly jako ...
,, Upír! '' Vydechla jsem a rozbrečela se. Oči se mi zase zbarvily do mé přirozené barvy . Sedla jsem si na zem a zabořila obličej do dlaní. Co se to se mnou sakra stalo. Po chvíli jsme si ale zase stoupla a upravila se, hdoila jsem na sebe rifle , boty na klínku a černou blůzku a šla rychle pryč z baráku. Chtěla jsem jen jediné. Dostat se co nejdříve do místní knihovny a zjsitit ,co se to tady děje..

Kam dál